Lokalita 4: Lomy pod univerzitou
„Okousaná“ liberecká údolí
Když naši předkové ve středověku potřebovali kámen jakožto stavební materiál, tak pokud nešlo o důležitou a velkou stavbu, ale jen běžný domek, nekupovali jej v lomech, ale obstarali si ho svépomocí. To v reálu znamenalo najít si vhodné balvany a skalky a ty rozbít na bloky vhodné velikosti. Druhou možností bylo otevřít si na prudkém svahu, kde hornina dosahuje blízko k povrchu, vlastní malý lůmek a kámen získat v něm. Vzhledem k tomu, že město Liberec leží mezi strmými svahy Jizerských hor a Ještědsko-kozákovského hřbetu, vhodných svahů zde bylo dostatek. Postupně se proto do svahů libereckých údolí “zakusovaly” desítky drobných lomů, jejichž pozůstatky jsou viditelné přímo ve městě ještě dnes. Někdy můžete vidět celé lomové stěny, v jiných případech (jako třeba zde) je stěna ukryta pod sutí a porostem náletových dřevin. Přesto podle tvaru reliéfu poznáme, že toto místo není dílem přirozené eroze, ale lidské činnosti. Ještě lépe to je viditelné na digitálním modelu terénu, kde ostrý modelovaný tvar znamená většinou zásah člověka.
Digitální model reliéfu 5. generace, okolí vodní nádrže Harcov. Na modelu jsou dobře viditelné ostré hrany bývalých lomů na žulu, zdroj: ČÚZK
Jak se těží žula
Práce v lomu byla vždy těžkým, fyzicky náročným povoláním. V minulosti si dělníci v lomu museli vystačit s jednoduchým nářadím, kdy kámen dobývali pomocí klínků (tzv. špiček) a palic. Protože taková práce byla velmi zdlouhavá, museli dělníci poznat, kde mají horninu rozrušit, aby dobře praskla a nenamáhali se zbytečně. Pomocí řady klínků pak začali oddělovat vytyčený blok od skalního masivu. Jakmile se blok vylomil, byl dále zpracováván na menší kusy. Postupně v lomech přibývaly různé typy lanovek nebo koleje pro vozíky, velkým pokrokem pak bylo zavedení pneumatických vrtaček. I přesto je práce v lomu náročná i dnes, kdy přes veškerou automatizaci a používání moderních výbušnin je třeba řadu úkonů nutné vykonat manuálně.
Ruprechtický lom, foto: Martin Mašek
Lom Ruprechtice
Liberecká žula se sice vyskytuje v pásu, který lemuje severní, západní a jižní stranu Jizerských hor, dnes se však těží už v jediném lomu, a to v libereckých Ruprechticích. Zdejší lom spravuje firma Ligranit, a. s., a občas sem po domluvě pouští exkurze. Lom si můžete prohlédnout z vyhlídky nad ním, přístup sem je po neznačené cestě od Mlynářova kříže. Do prostoru lomu však rozhodně nevstupujte! Lom vznikl postupným propojením tří starších lomů, a to lomů Lednice, Wagner I a Wagner II. Tyto lomy zde existovaly již v 19. století a patřily místním německým podnikatelům. Po roce 1945 byly lomy znárodněny a sjednoceny pod národní podnik Jizersko-krkonošské žulové závody, později Severočeský průmysl kamene. Státní podnik se v 90. letech transformoval do současné soukromé firmy.
Lom Ruprechtice, foto: Emil Drápela
Moderní lom si řada lidí představuje jako místo, kde dělníci nejprve navrtají skálu, aby ji následně pomocí výbušniny roztrhali na hromadu balvanů. Tento způsob odstřelu se nazývá komorový a i dnes se tímto způsobem těží méně kvalitní kámen, který se využije na stavební štěrk. Kvalitní kámen, jako je liberecká žula, se však těží jinak. Skalní masiv je navrtán řadou vrtů, do kterých je následně vloženo malé množství trhaviny, které blok neroztrhá, ale pouze odlomí. V některých případech se i dnes používá ruční odlom pomocí klínů, případně technologie tzv. termického řezání, kdy je hornina propalována směsí horkých plynů. Přímo v lomu probíhá hrubá kamenická výroba, tedy štípání kamene na bloky požadované velikosti a tvaru. Opracováním kamene broušením, leštěním, opalováním, tryskáním apod. vznikají výrobky ušlechtilé kamenické výroby, jejíž provozovna se nachází v lomu Rochlice (poblíž sídliště Králův háj).
Pomník vyrobený ze žuly, foto: Emil Drápela