Ačkoli je žula symbolem odolnosti a stálosti, i ona časem ztratí svou pevnost a rozpadne se. Tomuto procesu se říká zvětrávání a může jej vyvolat voda, led, vítr, střídání teplot, živé organismy, či rozpouštění některých minerálů. Ve většině případů navíc dochází ke kombinaci zmíněných faktorů. Zvětrávání je rychlejší tam, kde je skála narušena zlomy a puklinami, podél nichž se začínají vytvářet otevřené prostory - skála se začíná dělit na jednotlivé balvany. Zvětráváním žuly vznikají zajímavé kulovité a bochníkovité útvary - řadu jich můžete vidět v Jizerských horách. Tyto skalní útvary jsou těmi nejodolnějšími žulovými jádry, které tu zůstaly, i když většina ostatního horninového materiálu byla odnesena pryč.

Skála Gorila nad Oldřichovským sedlem, foto: Emil Drápela

A co vzniká, když se žulová skála rozpadá? Nejprve je to hrubozrnný štěrkopísek, kterému se zde říká „perk“. Ten vypadá podobně jako žulová drť v parku na Lidových sadech. Ten se může dále rozpadat na jemnější písek. Při tomto procesu se hornina často rozpadne na zrnka jednotlivých minerálů a už tedy nejde o žulu, ale zrnko živce či křemene. Jednotlivé minerály však podléhají erozi s různou intenzitou, nejdříve se rozpadne amfibol, pak slídy, živce a nakonec zbyde jenom křemen, který je nejodolnější. Protože však nic v přírodě není stálé a neměnné a každým zánikem něco nového vzniká, i rozpadem žuly vzniká nová budoucí hornina - a podle toho, jak k tomu dojde, takové bude mít vlastnosti a jméno.

Perk, foto: Emil Drápela

Jednou z možností, co se s takovým zrnkem písku může stát, je, že se řekami dostane až do moře a zde se v blízké vzdálenosti od pobřeží usadí na dně mělkého moře. Působením mořské vody, dalších minerálů rozpuštěných ve vodě (především kalcitu), tlaku a teploty se jednotlivá zrnka začnou lepit k sobě a z původně sypkého písku tak vzniká zpevněná hornina - pískovec. Z materiálu, který původně byl žulou, vznikla zcela odlišná hornina s rozdílnými vlastnostmi: pískovec. Pískovec je měkký, dobře se opracovává a jdou z něj dělat sochy s mnoha detaily. Také zvětrává jinak - nevytváří se z něj kulovité balvany, ale skalní města s vysokými štíhlými věžemi, posetými mnoha malými důlky, voštinami.

Skalní město v Českém ráji u Hrubé skály, foto: Martin Mašek

Ne každé zrnko písku však vytvoří pískovec. Větší zrnka se usadí blíže k pobřeží, některé už v říčních náplavech. Pokud hornina obsahuje více zrn o velikosti větší než 2 mm, vznikne odlišná hornina, slepenec. Slepenec může vzniknout v různém prostředí, ale nejčastěji vzniká v řece. Zatímco mořské vlny dokážou svým nekonečným pohybem vytřídit písek od kamínků, řeka to nedokáže. Říční usazeniny tak obsahují jak drobná zrnka písku, tak i větší oblázky nebo dokonce i balvany. Jejich zpevněním pak vzniká onen slepenec - hornina, která vypadá, že je slepená ze všeho možného.

Slepenec, foto: Martin Mašek

Ani pískovec či slepenec však nejsou posledním stadiem vývoje hornin. Působením horotvorných procesů a pohyby zemských desek se horniny, které byly původně na povrchu, mohou dostat hluboko pod zemský povrch. Tam panují obrovské, až nepředstavitelné tlaky a teploty ve stovkách až tisících stupňů. V takovém prostředí se i kámen začíná měnit: taví se, zpevňuje, mění se jeho struktura, vznikají nové minerály. Tímto způsobem vznikají horniny přeměněné - třeba z takového pískovce může přeměnou vzniknout křemenec, nebo také kvarcit, což je velmi tvrdá a odolná hornina, která tvoří vrcholové partie Ještědu, kde si ji můžete prohlédnout v rozsáhlých kamenných mořích. Ale i ten se může postupně rozpadnout, opět se v podobě zrnek někde uložit, nebo naopak klesnout do ještě větších hloubek pod povrchem, kde se úplně roztaví a může z něj postupným chladnutím opět vzniknout třeba žula.

Kamenné moře na Ještědu, foto: Martin Mašek